Technologie

Každá střecha je ve své podstatě originálem. Její zhotovení je technologicky dosti náročné. Pokládka rákosu se provádí ručně, rovnoměrným "přišíváním" a "nabíjením" rozpuštěných rákosových svazků k dřevěné střešní konstrukci. Původně se krytina se přivazovala vrbovým proutím nebo měkkým vypáleným, poměděným nebo pozinkovaným drátem k laťování. Výška střechy bývala půl až dvě třetiny výšky stavení a vzdálenost krokví cca 1metr. Vzdálenost laťování se řídí délkou rákosu (vzdálenost jednotlivých latí od sebe se upravovala tak, aby každý došek ležel na třech latích). Konečná tloušťka krytiny se pohybuje mezi 30 - 40 cm, což zaručuje jak dokonalou izolaci proti vodě a slunečním paprskům, tak i izolaci tepelnou. K dosažení potřebné tloušťky střechy je nutno na 1 m2 plochy položit 12-14 rákosových snopů. Mnohaletými zkušenostmi bylo ověřeno, že při této tloušťce může rákosová krytina úspěšně odolávat působení všech atmosférických vlivů. Je však třeba počítat s tím, že nejvíce namáhané části střechy, kterými jsou především hřebeny, je nutno zhruba po 10 letech prohlédnout a eventuelně doplnit. Záruční doba na materiál je 10 let, životnost střechy dosahuje 25 i více let. Čím je střecha strmější, tím ale slabší může být vrstva krytiny. Sklon sedlové střechy, na kterou má být položena rákosová krytina, se doporučuje minimálně 37°, přičemž norma udává 45° (odtud pak pochází výraz úhlová střecha).

S pošíváním střechy se začíná od spodní okapové řady. Každá vrstva se stabilizuje a přitahuje ke střešní konstrukci, čímž je zajištěna vodotěsnost krytiny. Rákosové snopy se pomocí dusadla pěchují (nabíjejí) směrem k hřebeni, tak je dosaženo optimálně rovné střešní plochy. Po navrstvení rákosových svazků se povrch střechy sčeše a dorovná do výsledné podoby. Exponovaná místa nebo místa se zmenšeným sklonem je možné doplnit pojistnými foliemi, vloženými mezi vrstvy rákosu. Střecha je zakončena hřebenem, styk střešních rovin ukončuje rákosový hřebenáč, případně měděný plech, hřeben ze štípaných dřevěných šindelů nebo prken, či "zelený hřeben"osázený netřesky a vřesem. Velmi záleží na sebemenším detailu. Ten totiž může významně ovlivnit konečný vzhled a především funkčnost střechy.

Proti vnitřnímu ohni se došková krytina chránila hliněnou mazaninou, vyplňující obdélníkové přihrádky mezi latěmi a krokvemi. Proti vnějšímu ohni naopak poskytuje ochranu přirozené zarůstání mechem. Dnes můžeme navíc povrch střešní krytiny ošetřit vodním sklem a dalšími přípravky, které jej chrání i proti ohni i slunečním paprskům a zvětšuje odolnost vůči vodě. Nátěr je možné opakovat každých 5-10 let.